Start/cíl byl v Milovech kde to věrně známe z našeho projektu 1000mil pro jeden cíl a okolí zase z dogtrekků.

Trasa cca 18km byla krásná a příjemná.

Další fotky naleznete zde pod heslem Rufi2019

Tento víkend ale už jsme vážně potřebovali oba vypadnout. Ale kam? Kde nebude milirajda lidí?

Zkusili jsme to ze Šternberka přes Vlčí horu, Pohořany, Radíkov, Velká Bystřice, Olomouc.

A já myslím že se povedlo. Bylo nám krásně.

Jeden z nejkrásnějších treků u nás. Samozřejmě jsme si ho nemohli nechat ujít. Ale jak již tradičně, zase nastal nějaký zádrhel. Poslední dva ročníky, ač když jsem byl přihlášený, tak se mi nepodařilo nastoupit na start a letos to bylo pro změnu něco jiného, ale na druhou stranu, pro budoucí treky dost zásadní. Více na konci.

Samotná cesta na trek byla dosti „zábavná“. Protože přesunovadlo muselo sloužit jinde tak jsme s Isabel vyrazili vlakem. Samo o sobě by to problém nebyl, kdybychom sebou netáhli spoustu serepetiček s tím že je to sice nepohodlné to tahat, ale kemp je přece asi 1,5km od nádraží, takže v poho. No v poho to fakt nebylo! Těch 1,5km bylo do hnusnýho kopce polňačkou s asi 2m trávou, navíc trekovej batoh na zádech a ty dvě další nepřenosný zavazadla v rukách (stan a sportovní taška) To se prostě nosit nedá. Takže z vypětím všech sil jsme se dohrabali do kempu (sjezdovka) a vážně sem nevěděl jak mám po tomhle ještě jako jít na dogtrekk. Naštěstí po tom co jsme se zabydleli to tak nějak opadlo a začali jsme si užívat. Briefing, táborák a raut. Prostě super.

Ráno v 7:00 hromadný start. Tak jsme si chvilku počkali až se to trochu uklidní a vyrazili jsme taky. Vykládat o tom jak boží to v Jeseníkách je Vám nebudu. Prostě je a jeďte se tam podívat. Trasa byla suprová taková akorát bych řekl. Stoupání na Šerák od Vřesovky jsem si vyloženě užíval. To bylo boží. A ta odměna nahoře, proste pecka. Dát si na Šerákovi, na Šeráku Šeráka (nápověda: trek, hora, pivo) . Isabel celou cestu makala parádně, dokonce i z těch skopců mi ulevovala a netahala, prostě už ví jak to chodí. Horší bylo, že při sestupu z Keprníku do Branné mě na pastvině chytlo levé koleno. Mimochodem ta pastvina byl jako slušnej padák a ty krávy musely být beztak křížený s kamzíkem. Ale naštěstí pak cesta byla taková vlnitá a celkem v pohodě. Ale už jsem tak nějak tušil že ty kopce dolů budou peklo.

U Starýho města se mi to ozvalo znovu a tentokrát už docela dost. Ale říkal jsem si že dolezu na živou kontrolu spočnu a uvidím co jak. Nahoru to šlo úplně parádně, na rovinkách taky, ale dolů už to bylo peklo. Naštěstí na živou to bylo spíš do kopce. Ve Starým městě navíc začalo pršet, naštěstí jen tak trochu a celkem příjemně, ale jak jsme se blížili k živé kontrole tak začalo chrstat. Jako vyloženě to padalo snad po kýblech. Tam sem zjistil že ta pláštěnka co mám stojí vážně za houbelec, takže jsem stejně skončil durch. Batoh má svoji pláštěnku a myslím že se mi i smál.

Na živé kontrole sme se občerstvili a chvilku odpočinuli. Po půl hodině jsem zkoušel vstát a udělat pár kroků z kopce, ale dopadlo to katastrofálně. Tak jsem počkal ještě další půl hodinu, ale bylo to pořád stejné. Tak jsem probral mapu co mě čeká a kde případně můžu odpadnout atp… ale při pohledu na ty vrstevnice z Kraličáku se mi zalknulo. Nahoru klidně vyběhnu ale dolů to prostě nepůjde. Problém byl navíc že případné odvozové místo bylo až 20km za Kraličákem, takže padlo rozhodnutí odstoupit a využít ten čas s rodinou.

Tím naše účast na Šeráku pro letošek skončila. Samozřejmě nás dost mrzí že jsme nedolezli do cíle, ale okolnosti tomu nepřály. Na druhou stranu, z pohledu co jsem potřeboval vyzkoušet, sem se posunul dál a konečně máme jasnou představu na čem musím zamakat a příští rok to prostě dáme.

Na závěr bych chtěl poděkovat organizátorům za super akci v srdcových Jeseníkách, byl to supr trek a přes všechno jsme si to moc užili.

Odtud je pokračování ohledně toho co jsem potřeboval vyzkoušet a proč jsem vlastně Šeráka obětoval. Určeno pro kohokoli, komu by se to mohlo hodit, nebo jen tak prostě ze zvědavosti.

Všechno to začalo už v podstatě před Olomouckým půl-maratonem. V předstartovní hale bylo zdarma tejpování od UP Olomouc respektive AC Baluo. Chtěl jsem se jich zeptat jak tejpovat natahovače prstů na nohách, protože na posledním treku sem myslel že umřu. Po krátké debatě jsem zjistil že je učil tejpovat náš kamarád fyzioterapeut který si nedávno otevřel ordinaci právě v AC Baluo. Ok. Takže za ním.

Při krátké návštěvě (já nebyl jeho hlavní náplní – jen sem hlídal mimi) sem to s ním probral – kouknul na mě a bylo vymalováno.

Druhou návštěvu, cca týden před Šerákem, už jsem šel vysloveně sólo. Kolena a nárty (natahovače prstů) mám úplně od něčeho jiného (to ostatně potvrdil už sportovní ortoped když viděl moji MR kolen – že je mám jak 16letej mladík). Vnitřní břišní svalstvo! Od toho se odvíjí záda, kyčle, třísla a když se to neřeší tak kolena a pak nárty. Takže následovalo porovnání vnitřností, posilování svalstva a za domácí úkol cvičit přidělené cviky na posílení. S tím že do treku by se snad mohlo něco projevit.

Takže tím že jsem tejpoval kolena a pomáhal si hůlkama sem sice vyřešil problém ale jen dočasně, protože se to akorát zhoršilo a šlo to na nárty. A teď k tomu co se dělo na treku. Samozřejmě se potvrdilo v podstatě všechno co mi Ondra řekl. Začalo to od zad, pak mě chytli kyčle a třísla (relativně snesitelně) ale už to pro mě bylo něco nového – to se mi ještě nestalo. No a samozřejmě když sem to neřešil, tak to šlo na kolena a tam už to známe že. Každopadně díky týdennímu cvičení jsem se posunul asi o 15-20km dál než před tím v podobném terénu a s tejpama.

Uvidíme, vypadá to slibně a když se zadaří tak to bude bóžo.

Zahajovací DT sezóny, naše první pořádná akce tohoto roku a dost jsme se těšili.

Začalo to všelijak. Isabel zrovna hárala a já začínal být nějakej nachcípanej. Takže jsem si pohrával s myšlenkou to odpískat. No ale doma jsem dostal nakázáno že to mám jít rozchodit. Tak proč to nerozchodit rovnou na 90km že.?Vzhledem k tomu, že to bude teď na chvilku jediná pořádná akce, tak jsme se rozhodli jet. Isabel už dohárávala a já to nějak odťapu. Naštěstí jsme měli rezervovanou chajdu, tak to vypadalo na relativně komfortní záležitost.

Po příjezdu do kempu ATC Olšovec nás čekala tradiční prezentace (převzetí map a startovní karty, kontrola očkováku) a večer briefing o trase kterým byl výsledek že trek je buď jak pro blbce nebo krajně intuitivní a orientační. Což nám vyhovovalo, díky tréningům pod taktovkou SK ČSV & spol. Problém s chatkou byl ale ten, že místo přípravy na trek jsme se věnovali sociálním činnostem (přátelé, slivovice, tulení mor, rum a jídlo). Takže místo zalepené mapy páskou a nachystané mapy v telefonu jsme byli rádi, že máme vůbec batoh. Jo a aby toho nebylo málo, tak se Isabel místo zastavení neskutečně rozjela v hárání takže se kempem rozléhalo krásné vytí.

Vyrazili jsme společně s Kájou kterého táhli BéBéčka (Bren a Bella Atir Bohemia). Počasí bylo luxusní a tempo jsme nasadili ideální. Trasa musím říct, že se letos pořadatelům opět velice povedla. Krásné a příjemné cesty, dokonce i ty skopce a dokopce byly krásný. Nahlédli jsme třeba i vzdáleně do Záchranné stanice ČSV v Adamově. Celkově nám trasa uběhla celkem rychle až do bivaku. Cestou se sice průběžně ozývala postupně kolena a kotníky, naštěstí nic hroznýho a vše se zas rozchodilo, ale na Kájovi se podepsali dvě psiska v zápřahu a potřeboval bivak. Takže jsme první den po 56km našli bivak cca v 8 večer na fotbalovém hřišti v lese pod přístřeškem kde dokonce šla rožnout zářivka. Původně jsem chtěl jít dál, protože mě bylo relativně dobře a Isabel více méně taky, ale vzhledem k tomu že jsem si chtěl trek užít, jsme se rozhodli odpočinout taky, abychom druhou část trasy šli co nejvíc za světla. Radši teď než se snažit bivakovat (kdyby náhodou) v největší kose nad ránem. No ani jedno nebyl úplně dobrej nápad. Vzhledem k tomu předchozímu chystání jsem měl jen lehkej spacák do +10. No a samozřejmě že jsem se furt budil protože Isabel se rozhodla spát na mě, Bébéčka se furt šolíchala a zvonila karabinou o branku (něco jak kostelní zvon) a v jedenáct už byla taková kosa, že jsem vytáhnul izotermickou fólii (součást povinné výbavy a už chápu proč) kterou jsem nás obmotal. Nakonec po asi 5h bivaku jsem to stejně nevydržel a řekl Kájovy že jdu nebo zmrznu. Naštěstí se toho chytil a vstal taky.

Takže jsme po sbalení a nachystání cca ve dvě ráno vyrazili na trasu. Kosa byla docela slušná, ale naštěstí se člověk chůzí relativně zahřál – teda furt sem Kájovi utíkal protože ten kotník měl vážně špatnej, takovej skoro zombík, ale já bych jinak umrznul. ale zase do kopců si to vynahrazoval, to byl jak raketa. Druhá část trasy byla taky fajn. Relativně hezky se šlo, nic extra zákeřného se nedělo. Celkem rychle se i rozednilo, takže jsme si začínali trasu znovu užívat.

Až do cíle to šlo tak nějak všelijak, ale nakonec jsme to doťapali. Psiska sice unavení, ale v pořádku. Isabel byla opět úžasná. Celou dobu fungovala krásně, poslouchala a tahala. Jsem na ni strašně hrdej s jakou grácií si vykračuje na trecích. Ještě před cílem měla tendenci na jednom odpočívadle kde jsme čekali na Káju si hrát. Já celkem taky bez problémů. Žádný puchýř, kolena a kotrníky +/- v pohodě. Jako referenční a přípravný trek na DT ve Španělsku super. Víme kde je potřeba přidat a kde máme rezervy.

94km, 9. místo, 27:46. Čas mohl být sice lepší, ale zase by jsme si to tak neužili.

Takže děkujeme celému pořadatelskému týmu, přátelům a celkově všem kolem za úžasný víkend a krásnou procházku.

Dogtrekkingu zdar.