CaniKosíř 2019 (Canicross)
Závod s velkým Z.
K bandě Canicross Olomouc jsme se přidali před rokem a něco původně čistě z důvodu tréninku a udržení kondice na dogtrekking. Kdo moh ale tušit, že té bandě propadnem. Hned na začátku našeho působení jsme se nějak nachomejtli k organizaci prvního ročníku Canikosíře, který se velice povedl. V té době jsem to organizování ještě moc nechápal, ale u druhého ročníku už to bylo o něčem jiném. Musím říct že celkové banda Canicross Olomouc má neskutečný drajf a být s něma v organizaci čehokoliv je radost. Všechno až podezřele dobře funguje.
Letošní Canikosíř si Isabel zaběhla semnou i s Májou a celkově jsme si to moc užili. Mája si ve svých 9 letech vyzkoušela jaké to je běhat ve vyšší kategorii (s 10-15let) a šlo jim to celkem dobře.
Remember 2019 (Canicross, Scooter)
Naše klubová akce zaměřená hlavně pro začátečníky, respektive nová mladá krev z odchovů a případné nové členy klubu.
Canicross a Scooter závody, které jsou již pro nás tradicí, kde se setkáváme s přáteli a společně si užíváme celý sportovní den ale i zhodnocení klubového působení v daném roce. Prostě krásný den s přáteli.
Na závod jsem byl přihlášen já (cc i sc) ale i Mája. Dětská kategorie se tvoří tak nějak za pochodu, podle toho kolik a jak starých dětí se účastní. Letos už děcka trochu porostli takže se vyhlásil závod jak v canicrossu tak na koloběžce. Což pro mě bylo „velký špatný“. Nejhorší je, že jsem to zjistil po ujetí prvního kola na brndě. Takže jsem slezl předal koloběžku a Isabel Máje, že odstartují. Po 50m Isabel zjistila že jsem zůstal na startu a hodila kotvu. Takže jsem doběhl za něma a běžel vedle nich celou trasu. To jsem zjistil, že takhle by to nešlo. Takže já druhé kolo nepojedu a pojede jen Mája.
Druhé kolo jsme odstartovali tak že jsem kousek popoběhl a holky (M+I) jely dál. Já se začal vracet. Aaaa po dalších asi 100m Isabel zase kotva že tam nejsem (asi abych neumřel nebo ji neutek, nebo co) takže jsem rychle doběhl na start popadl „nějakou“ volnou koloběžku a vyrazil za něma. A pokračoval vedle nich. Řeknu Vám, ten terén bez motoru a držet rychlost s koloběžkou s motorem je docela peklo. Po dojetí druhého kola, jsem usoudil, že to běžet bylo asi lepší 😀 .
Třetí kolo byl canicross. Takže jsem si to zase s holkama zaběhl. Naštěstí Mája musela běžet taky, tak to nebylo tak strašný jako když byla na brndě. A protože sem asi vypadal hrozně odpočatě, nebo měl náčelník jenom dobrou náladu a chtěl zas někoho zničit, tak mě poslal (samozřejmě dobrovolně) na start alespoň canicross závodu. Tam sem samozřejmě málem chcípnul. Ale co já bych pro ty lidi neudělal.
Nakonec to všechno ale dopadlo dobře. 8. místo při infarktu celkem jde, ale hlavně jsme zjistili že Mája musí začít víc trénovat s Isabel a sama. Abych to nemusel zase opakovat.
Mushing pod věží 2019 (Canicross, Scooter)
Tradiční závod pořádaný u nás za humny v Radíkově.
Krásný závod v našem domácím terénu, který máme moc rádi. Závod, na který se nám nikdy nepovedlo přihlásit, nebo sem netušil, že by mohl být i pro nás, protože ti musheři co tam jsou, vypadaj všichni hrozně profesionálně 😀 Takže co tam jako budeme dělat my? A jezdili jsme tam spíš jen na čumendu a nakoupit do MushGo.
Vzhledem k tomu ale, že jsme se domluvili společně s přáteli z CC Olomouc, jsme se tam vydali. Já koloběžka na 5km a Mája canikross na 2km.
Super atmosféra, super trať a nebýt nezbytného vyložení nákladu Isabel by jsme mohli být ještě o dvě příčky lepší, ale i tak to bylo super. Jenom co jsem dojel do cíle sem odhodil koloběžku a běžel s Májou a Isabel jejich závod. Sice jsem zase málem umřel, ale stálo to za to.
5. místo, respektive 4. místo tomu odpovídají.
Zásadní zjištění pro nás bylo: je škoda, že závody pro nelicencované závodníky se moc nekonají na delší trasy. Na trasách do 10km nás většina psů (ESP, ohaři apod) kterých jsou tam kýble předběhne, a ve sprintu nemáme moc šanci. Ale nad 10km se to začíná smazávat a naše kategorie jsou vytrvalostní závody (severských psů atd..) kde je to úplně o něčem jiném. Ale problém je ten, že tyto závody jsou většinou jen pro licencované. Takže na příští rok s tím musíme něco udělat.
Jako druhé za to dost zásadní zjištění, nebo spíš rozhodnutí bylo, že jsme se shodli na tom, že Mája potřebuje vlastního psa!!! Ale o tom Vám povím v dalším příspěvku. 😀
Agility raz, dva, tři 2019 (Agi)
Protože jsme se nakonec nemohli účastnit plánovaného dogtrekkingu ve Španělsku jsme přislíbili výpomoc na klubových (Canisfamiliaris) Agility závodech.
První závod byl v říjnu, kde jsem se poprvé podíval na to jak probíhá celý závodní den, co lidi a psi, rozhodčí atp.. Agility sice trénujeme, ale je to pro nás spíš hra a vyblbnutí jednou tejdně na cvičáku. Ale přišel zamnou trenér s tím, že proč se nepřihlásím taky. No po tom co jsem viděl sem si říkal že by to asi možná i šlo. Takže vyřídit agility výkonnostní průkaz a poslat přihlášku. Navíc je to jedna z disciplín typicky bráno jako že to přece z čévéčkama nejde dělat 😀
Druhý závod byl v listopadu. Tam už jsme krom organizace už byli i přihlášení do kategorie A1 large.
Závod probíhal na 3 běhy a vyhlašovaly se součty ze všech běhů. Isabel to šlo naprosto suprově. Nějaké chybky tam byly, ale pouze moje. Isabel to měla na jedničku. Z čehož bylo krásné 5. místo ze 16. Navíc, super reklama a zbourání dalšího mýtu že něco nejde s ČSV dělat.
Závěr
Na to, že se nám v tomto roce rozrostl team o člověčího člena a tudíž nebyl moc čas se pořádně věnovat akcím, se nám povedlo alespoň trochu udržet nějaký sportovní standard a myslím že se to docela povedlo.
Zažili jsme spoustu krásných závodů, z nichž některé jsme pomáhali i organizovat, ale hlavně jsme zažili krásnou a nezapomenutelnou expedici v Lotyšsku. Zbourali jsme pár mýtů a rozjeli pár projektů kterým bychom se chtěli více věnovat v příštím roce. A to třeba Agility s ČSV nebo licencované závody.
Těšíme se na Vás v roce 2020.
You must be logged in to post a comment.