Zase o kousek dál.

Ono to vypadá, jako že nic neděláme, ale občas se něco podaří. Ale pravdou je, že toho času je čím dál míň a člověk už nemá čas psát tady něco co vlastně nikdo nečte a dělá to spíš jen pro sebe jako upomínku toho co se dělo. Což znamená, že jsem našel chvilku času a pokusím se tady shrnout co se od posledního updatu stalo .

Leden 2021 a takzvaná porada SK-ČSV & spol.

Plánovaná porada klubu se klasicky zvrhla jak jinak než k aktivitám. Tentokrát jsme vyrazili s psiskama na běžky a testovali první verzi DO-DO Vlček, což je takový předchůdce sněhoběžek – ty jsme testovali taky.

Samozřejmě jsme zjistili, že sněhoběžka nedosahuje takových kvalit jako pravé Vlčky, ale sranda to byla tak jak tak.

Mazlíkiáda 2021

Canicrossový závod ve stylu BIO-HDR. BIO protože na rozdíl od masové srajdy kde jsou umělé překážky se využívalo čistě přírodních překážek a i ta motokrosová dráha co byla součástí připomínala džungli.

Já jsem běžel 10km trať s Isabel a Mája si zaběhla z původní 2,5km asi 5km trasu s Árčím.

Celá akce byla skvělá, jak už díky tomu že pořadatel je naše krevní skupina, tak i proto že jsme tam jeli s celým ansámblem Canicross Olomouc.

Everesting a 24h štafeta v rámci Kolo pro Adama (samostatný článek)

1000 mil pro jeden cíl

Tady to bylo trochu výživnější. Hlavně proto, že jsme se stali tentokrát součástí posádky doprovodných vozidel. V překladu to znamená že se 9 dní nevyspíš, ale člověk se potká se všemi účastníky, sežere spoustu úplatků a nemůže si dát ani v tom největším vedru pivo, protože každý 4h někam řídí. Navíc jsme si s Isabel střihli jednu etapu i s Mončou a Árčího bráchou Arlem.

Svačinka (video)

CaniKosíř 2021

Tradiční canicrossový závod který pořádáme jako Canicross Olomouc u nás na Hané pod rozhlednou Velký Kosíř. Účastnila se Mája s Árčím a Laura s Isabel.

Psí odpoledne ve Slatíňanech u Chrudimi pod taktovkou Granule-Eshop

Zde jsme dělali podporu akce pro přiblížení psích aktivit lidem v okolí. Za nás individuální mushing (canicross, koloběžka, dogtrekking). Krásná akce, kterou jsme si všichni užili.

Radíkovský cross 2021

Krásný musherský závod okolo Radíkovské věže. To je tam jak je ta placatá Haná!

Zkouška vytrvalosti psa (ZVP1)

A protože na Árčího nevyšla řada na 1000 mílích, tak jsme si spolu udělali výlet do Nymburku na zkoušku vytrvalosti psa. Aby se z něho mohl stát plnohodnotný člen SK-ČSV & spol. Chlapec to zvládl na výbornou a na pána. Je to holt kluk šikovnej.

Zima 2022

Zimu jsme strávili nějak takto. Fotr běhal, děti se vozili a pejsci byli spokojení. Jo a na běžkách nemám fotku, protože se dvouma sem věčně ležel na zemi.

24h štafeta 2022

Tentokrát se posunula štafeta k nám na Moravu, kde se nám podařilo zajistit skvělé zázemí v Pádlo Morava. A na krásné cca 7,5km trati jsme se snažili opět najet nějaké ty kilometry, tentokrát ale opět na NF Krtek.

DT krajinou pánů ze Šternberka 2022

To se tak stane, že matka si odjede do prahy se poflakovat a fotr ať se stará. No alespoň mi zařídila krosnu na krakena, tak jsme mohli vyrazit na prochajdu a krásně jsme si to užili. Teda, děti a pejsci si to užili, já jenom funěl.

Závěr

Zkusím se polepšit a budu to sem dávat průběžně. Ale nic neslibuju.

Pod taktovkou Sportovního klubu Československých vlčáků a spol.

V pátek jsme se vydali na „závody“ trénink koloběhnění v zapřáhnu po nakloněné rovině.

Moc jsme tomu nedávali šanci, protože jsme posledního čtvrt roku skoro jenom seděli a nabírali kila. Nejdřív si Isabel rozřízla polštářek přední packy, pak přišla korosračka, a nakonec byla Isabel na kastraci.

Takže se fakt nedalo moc trénovat. Ale vzhledem k tomu že je to naše v podstatě domácí sportoviště (když pominu scooterdrom ve Skovicích) a sportovní deficit byl velký, tak se nedalo ani trochu váhat. Navíc to bylo spíš setkání přátel po dlouhé době u táborového ohně a zapití nových dvounohých přírůstků do klubu.

Závod se skládal ze dvou částí, respektive kol. Kdy každé mělo cca 6,8km a v opačných směrech.

První kolo se jelo dopoledne. Ve vedru, po intuitivní trase a s nevědomím co to na nás vůbec čeká.

Jelo se nám krásně. Isabel si to užívala, já teda 1/2 cesty funěl do kopců ale bylo to super. Ty sjezdy po šutrech, kořenech a v korytech pod lanovkou stály za to. Zlatá Doxtorka, všechno přejela, přežehlila a udržela tam kde má.

Video záznam prvního kola

V mezičase byl sprint na 100m kterého se ve své kategorii zúčastnili i aspiranti na členy klubu (štěňata). Mezi nimi i náš Árčí, který si s Májou doběhl pro druhé místo a to jen díky tomu že jsem jim dělal kotvu

Druhý kolo se jelo odpoledne a už jsme věděli moc dobře co nás čeká. A vůbec se nám to nelíbilo, protože ten boží sjezd se tentokrát šlapal nahoru. Navíc se začali honit mraky takže jsme čekali co bude.

Samozřejmě s první kapkou se začalo startovat. Zhruba v polovině toho hnusnýho kopce nahoru pod lanovkou to přišlo. Někdo po nás začal házet kýble s vodou. Takže během asi 3 sekund jsme byli komplet durch mokří (ještě že jsem si dal ten telefon do sráčku). Po dalších 10 sekundách po nás začali ještě střílet studenýma kuličkama velikosti hrášku. A jedna z těch kuliček mi trefila kameru. A trefila přesně to tlačítko pro záznamu, takže video konec. Nejhorší ale bylo kdy jsme dojeli (dotlačili) Týnu s Easy která startovala před námi, protože jak jsme je předjeli, skončila veškerá motivace a už jsme se jen flákali. Teda já ne, já na Isabel furt řval, ale jí to bylo zjevně úplně jedno :D.

Naštěstí ke konci nás zase dojela Týna která někde po cestě nabrala ještě Jirku s Marwem a to už stačilo k částečné motivaci a začali jsme zase závodit. Až do cíle…

Teda skoro. Když jsem viděl že Isabel začala zpomalovat tak jsem pouštěl Týnu před sebe a zvolil malinko nešťastně špatnou stopu. V klopené (ze svahu) zatáčce na blatíčku už to kolobka neustála a nějak mi utekla pod rukama. Tak jsem si dal takový ladný fotbalový skluzík a vyválel se v tom. Isabel se na mě jenom podívala co jako dělám a tak jsem se posbíral a jeli jsme dál – škoda té kroupy co mi vypla kameru. Po příjezdu do cíle jsme zvesela pokračovali všichni až do rybníka. po tom co jsme měli všechno na sobě jsme tam zajeli všichni. Já, Isabel i brnda.

Když se tak za tím ohlédnu tak musím říct že to bylo super. A to druhý kolo v bouřce bylo prostě boží. Tak luxusně jsem si dlouho nezajezdil. Celkově se víkend moc povedl a moc sme si to všichni 4 užili, Árčí se seznámil se sportovní částí našeho života a potkal nové kamarády / budoucí soupeře

Za foto děkujeme Týně (cefoto) a Elišce

Závod s velkým Z.

K bandě Canicross Olomouc jsme se přidali před rokem a něco původně čistě z důvodu tréninku a udržení kondice na dogtrekking. Kdo moh ale tušit, že té bandě propadnem. Hned na začátku našeho působení jsme se nějak nachomejtli k organizaci prvního ročníku Canikosíře, který se velice povedl. V té době jsem to organizování ještě moc nechápal, ale u druhého ročníku už to bylo o něčem jiném. Musím říct že celkové banda Canicross Olomouc má neskutečný drajf a být s něma v organizaci čehokoliv je radost. Všechno až podezřele dobře funguje.

Letošní Canikosíř si Isabel zaběhla semnou i s Májou a celkově jsme si to moc užili. Mája si ve svých 9 letech vyzkoušela jaké to je běhat ve vyšší kategorii (s 10-15let) a šlo jim to celkem dobře.

Remember 2019 (Canicross, Scooter)

Naše klubová akce zaměřená hlavně pro začátečníky, respektive nová mladá krev z odchovů a případné nové členy klubu.

Canicross a Scooter závody, které jsou již pro nás tradicí, kde se setkáváme s přáteli a společně si užíváme celý sportovní den ale i zhodnocení klubového působení v daném roce. Prostě krásný den s přáteli.

Na závod jsem byl přihlášen já (cc i sc) ale i Mája. Dětská kategorie se tvoří tak nějak za pochodu, podle toho kolik a jak starých dětí se účastní. Letos už děcka trochu porostli takže se vyhlásil závod jak v canicrossu tak na koloběžce. Což pro mě bylo „velký špatný“. Nejhorší je, že jsem to zjistil po ujetí prvního kola na brndě. Takže jsem slezl předal koloběžku a Isabel Máje, že odstartují. Po 50m Isabel zjistila že jsem zůstal na startu a hodila kotvu. Takže jsem doběhl za něma a běžel vedle nich celou trasu. To jsem zjistil, že takhle by to nešlo. Takže já druhé kolo nepojedu a pojede jen Mája.

Druhé kolo jsme odstartovali tak že jsem kousek popoběhl a holky (M+I) jely dál. Já se začal vracet. Aaaa po dalších asi 100m Isabel zase kotva že tam nejsem (asi abych neumřel nebo ji neutek, nebo co) takže jsem rychle doběhl na start popadl „nějakou“ volnou koloběžku a vyrazil za něma. A pokračoval vedle nich. Řeknu Vám, ten terén bez motoru a držet rychlost s koloběžkou s motorem je docela peklo. Po dojetí druhého kola, jsem usoudil, že to běžet bylo asi lepší .

Třetí kolo byl canicross. Takže jsem si to zase s holkama zaběhl. Naštěstí Mája musela běžet taky, tak to nebylo tak strašný jako když byla na brndě. A protože sem asi vypadal hrozně odpočatě, nebo měl náčelník jenom dobrou náladu a chtěl zas někoho zničit, tak mě poslal (samozřejmě dobrovolně) na start alespoň canicross závodu. Tam sem samozřejmě málem chcípnul. Ale co já bych pro ty lidi neudělal.

Nakonec to všechno ale dopadlo dobře. 8. místo při infarktu celkem jde, ale hlavně jsme zjistili že Mája musí začít víc trénovat s Isabel a sama. Abych to nemusel zase opakovat.

Mushing pod věží 2019 (Canicross, Scooter)

Tradiční závod pořádaný u nás za humny v Radíkově.

Krásný závod v našem domácím terénu, který máme moc rádi. Závod, na který se nám nikdy nepovedlo přihlásit, nebo sem netušil, že by mohl být i pro nás, protože ti musheři co tam jsou, vypadaj všichni hrozně profesionálně Takže co tam jako budeme dělat my? A jezdili jsme tam spíš jen na čumendu a nakoupit do MushGo.

Vzhledem k tomu ale, že jsme se domluvili společně s přáteli z CC Olomouc, jsme se tam vydali. Já koloběžka na 5km a Mája canikross na 2km.

Super atmosféra, super trať a nebýt nezbytného vyložení nákladu Isabel by jsme mohli být ještě o dvě příčky lepší, ale i tak to bylo super. Jenom co jsem dojel do cíle sem odhodil koloběžku a běžel s Májou a Isabel jejich závod. Sice jsem zase málem umřel, ale stálo to za to.

5. místo, respektive 4. místo tomu odpovídají.

Zásadní zjištění pro nás bylo: je škoda, že závody pro nelicencované závodníky se moc nekonají na delší trasy. Na trasách do 10km nás většina psů (ESP, ohaři apod) kterých jsou tam kýble předběhne, a ve sprintu nemáme moc šanci. Ale nad 10km se to začíná smazávat a naše kategorie jsou vytrvalostní závody (severských psů atd..) kde je to úplně o něčem jiném. Ale problém je ten, že tyto závody jsou většinou jen pro licencované. Takže na příští rok s tím musíme něco udělat.

Jako druhé za to dost zásadní zjištění, nebo spíš rozhodnutí bylo, že jsme se shodli na tom, že Mája potřebuje vlastního psa!!! Ale o tom Vám povím v dalším příspěvku.

Agility raz, dva, tři 2019 (Agi)

Protože jsme se nakonec nemohli účastnit plánovaného dogtrekkingu ve Španělsku jsme přislíbili výpomoc na klubových (Canisfamiliaris) Agility závodech.

První závod byl v říjnu, kde jsem se poprvé podíval na to jak probíhá celý závodní den, co lidi a psi, rozhodčí atp.. Agility sice trénujeme, ale je to pro nás spíš hra a vyblbnutí jednou tejdně na cvičáku. Ale přišel zamnou trenér s tím, že proč se nepřihlásím taky. No po tom co jsem viděl sem si říkal že by to asi možná i šlo. Takže vyřídit agility výkonnostní průkaz a poslat přihlášku. Navíc je to jedna z disciplín typicky bráno jako že to přece z čévéčkama nejde dělat

Druhý závod byl v listopadu. Tam už jsme krom organizace už byli i přihlášení do kategorie A1 large.

Závod probíhal na 3 běhy a vyhlašovaly se součty ze všech běhů. Isabel to šlo naprosto suprově. Nějaké chybky tam byly, ale pouze moje. Isabel to měla na jedničku. Z čehož bylo krásné 5. místo ze 16. Navíc, super reklama a zbourání dalšího mýtu že něco nejde s ČSV dělat.

Závěr

Na to, že se nám v tomto roce rozrostl team o člověčího člena a tudíž nebyl moc čas se pořádně věnovat akcím, se nám povedlo alespoň trochu udržet nějaký sportovní standard a myslím že se to docela povedlo.

Zažili jsme spoustu krásných závodů, z nichž některé jsme pomáhali i organizovat, ale hlavně jsme zažili krásnou a nezapomenutelnou expedici v Lotyšsku. Zbourali jsme pár mýtů a rozjeli pár projektů kterým bychom se chtěli více věnovat v příštím roce. A to třeba Agility s ČSV nebo licencované závody.

Těšíme se na Vás v roce 2020.

Příslušenství:

Spousta gumicuků, thermotaška na 1,5l láhve z Decathlonu přivázaná místo držáku na láhve. Láhev 1,5l s camelbagovou hadičkou a ventilem. Ohýbaná 5mm Al pásovina pro zadní nosič.

Sport Arsenal:

Nosič na přední vidlici: Nosiče, když už jsou správně namontovány, tak je na ně spoleh a ani se nehnou. Jeden z úchytů jsem měl uchycený asi 5mm nad kotoučem brzdy a vůbec se neposunul.  Na začátku jsem s tím trochu bojoval, ale nakonec se mi to podařilo správně upnout. Opravdu se musí dotáhnout skoro na krev. Problém byl hlavně v tom, že úchyty jsou stavěny na kulatý profil vidlice, ale moje má takový trojúhelníkový šišoid, takže se s tím blbě pracovalo, ale i tak to šlo.

Brašny na vidlu: když jsem se do nich chystal na 7 dní tak jsem celkem koukal co se do nich vejde. Musím uznat že co se týče objemu, tak jsou fakt super. I když se napěchují do plna tak se s násilím dají zavřít alespoň na jeden závit a je na ně spoleh i do mokra. Celkově musím říct že toho vydržely hodně. První den lítaly vzduchem, klouzaly se po štěrku, písku a podobně, protože jsem je měl špatně uvázané. Respektive, problém je ve spodním háčku, který drží brašnu u nosiče a terénu který jsme jeli. Prostě na skákání, drncání, přehazování přes klády atd… už háček nestíhá. Ale vyřešilo se to relativně jednoduše, jeden z vázacích popruhů protáhnout nosičem a bylo. Ani nebyla potřeba použít přídavné popruhy. Když sem potom přijel domů a vysprchoval je, tak na nich nebylo téměř znatelné žádné opotřebení.

Zadní nosič: tím, že jsme jeli na koloběžkách byl problém v uchycení nosiče. Je stavěný na kolo (mini nosič na kola do 24″). Museli jsme nějak nahradit sedlovou tyč, respektive zadek kola kde se to uchycuje normálně. Naštěstí se podařilo naohýbat 5mm pásovinu jako blatník vedenou až pod nosič. Nosič jsem trochu upravil 10mm vrtákem aby se tam daly pořádné šrouby. No a ve výsledku se na nosiči dalo i sedět. Každopádně hlavní využití bylo na 3l vody a spacák a hlavně jako protizávaží tomu naloženému předku.

Brašna na řídítka: z počátku (asi i doteď) se mi nelíbí tažlutá barva a celkově krabicový vzhled brašny. Ale musím uznat, že to byla nejlepší, nejuniverzálnější a nejspolehlivější brašna na brndě. Prostě radost s tím jezdit. Měl jsem v ní elektrotrechniku (powerbanky, kabely, kameru…) a rychlopotřeby (z. papír, čelovku, lepení, doklady…). Do téhle brašny jsem chodil nejčastěji a přes to že je taky vodotěsná tak se s ní pracovalo velice rychle. Když bylo potřeba powerbanky zůstaly vevnitř a ven se vytáhl kabel do telefonu v pouzdře, nebo prímo na horní straně jsem využil mapovou fólii na nabíjení kamery atd.. Člověk na to pořád viděl (kdy je to nabité) a za jízdy se s tím dalo operovat. Prostě parádní brašna.

Plán

Plánovaná trasa od Valmiery po Balt na koloběžkách s kompletní výbavou.

V pátečních ranních hodinách vyrážíme z Česka. Příjezd na startovní bod, společné balení bagáže a v 15:00 odjezd na první etapu. Auta zůstávají na startu, kam se po přejezdu celé trasy řidiči vrátí pomocí LHD (Lotyšská hromadná doprava) a zbytek výpravy zůstává v cíli a čeká na vyzvednutí.

Příprava

Běhna: příprava koloběžky jako takové probíhala celý rok (úpravy řídítek, gripů, brzdových pák), ale za poslední cca měsíc se dočkala největších úprav. Nasazení nosičů a brašen od našeho sponzora SportArsenal (nosič na vidlici, 2x brašna na vidlici, brašna na řídítka a nosič na zadní kolo s menší úpravou by viktorovo.cz) přezout zadní kolo na něco trochu víc terénního (Schwalbe smart sam 20×2,35), nasadit rohy na řídítka, upevnit termotašku na 1,5l láhev místo držáku na láhve a udělat picí hadičku z ní. Více o technice se dozvíte zde.

Já: příprava jako taková moc nebyla, mezi závody kde se člověk připravuje na pochod, nebo na běh do toho koloběžka moc nezapadá, takže alespoň 2x týdně do práce na kolobce a třeba to nějak půjde.

Balení: jedna brašna padla na jídlo (5×3 jídla, vařič s bombou, ešus, miska, hrnek, lžičkovidla, kafe, čaj, koření) a samofukmatku. Druhá brašna oblečení, deka a žrádlo pro psa. Brašna na řídítkách pojmula techniku (powerbanky, kameru, dráty, nářadí) a rychlopotřeby (záchoďák, čelovku, lepení) apod. Na zadní nosič šlo 3l vody, spacák a celta. Na řídítka potom ještě stan. Gumicuky jsou můj největší přítel. ? Nakonec se to neobešlo bez batohu se softshellkou, mikinou, pláštěnkou, lékárničkou, botičkama pro psa, doklady a peníze, sráčky atp. Nakonec ještě 1,5l do držáku na lahve.

Den první.

Cesta do Valmiery a přejezd na první bivak u Sietiņiezis.

Vzhledem k tomu že jsem byl jediný Moravák ve výpravě, tak jsme se nakonec rozhodli vyrazit z různých bodů v ČR a udělat sraz v Lodži v 17:00. Výprava složená ze 3 posádek vyrazila z různých míst (Praha, Skovice, Olomouc) na určené místo a v rámci sladění příjezdu na místo jsme využili služeb trackerů a průběžně jsme se šmírovali, jestli máme přidat nebo ubrat.

Polsko. člověk by nevěřil jak je Polsko velký. Otravně velký. Ale ty dálnice, to byla Amerika. Teda za předpokladu, že se nerozhodnou opravovat asi 60km dálnice najednou. Naštěstí se to jakš takš dalo. Ale vysloveně se tu ukázalo, že v Polsku maj víc. Normální dálnice sou víc lepčí a rozbité dálnice, jsou víc rozbité

Do Lodži jsme dorazili nakonec jako první se zhruba 3/4 hodinovým náskokem. Tak jsme dali oběd v mekáču a čekali na ostatní. Pak dorazila posádka ze Skovic a nakonec Pražáci. Vyvenčili jsme psiska, domluvili se co a jak dál, protože Wulfivanu (Pražáci) se nějak nechtělo jet do kopců a rozjeli se dál Polskem do Litvy.

Litva: Litva je hrozná placka. Nikde žádnej kopec. Všude povolená rychlost 70kmh nebo 90kmh. A podivný značky. Třeba odpočívadlo má ožralej smrček naklánějící se nad lavičkou. A jak je to placka tak tam byl hrozně dlouhej východ slunce, takže na krizovku nad ránem při řízení ideal. Člověk už má radost že to přečkal a bude pohoda a ještě jede další dvě hodiny v šeru.

Lotyšsko: Lotyšsko už bylo celkem fajn. Podařilo se mi hlavně použít teleport takže jsem se probral až u Rigy. Dojeli jsme těsně před Valmieru kde jsme hodili spánek asi 2h po té dlouhé cestě sem. Našli jsme celkem pěkné místo za autoopravnou. Potom jsme se trochu najedli a vyrazili dál. Když jsme dojeli na plánovaný start a parkoviště kde jsme měli odložit auta ve Valmieře, tak jsme zjistili, že tady to vážně nepůjde, benzínka vypadala podezřele a toho místa tam taky nebylo. Takže jsme hledali náhradní odkladiště na auta. Nakonec jsme to hodili zpátky k autoopravně, kde za úplatek pivama nám to tam týden nechají. Potom společné chystání a balení a odjezd cca 16:30 na 15km trasu na bivak.

Start výpravy:

Po tom co jsme úspěšně naládovali všechno na stroje, jsme se seřadili ke startu a vyrazili jsme.

Cesta byla relativně normální. Vzhledem k tomu, že jsme nakonec vyrazili z jiného místa, tak chvilku trvalo než jsme se dostali do parku. Po cestě se nasbíralo pár hub – ty jdou mimochodem sbírat rovnou z koloběžky :D, ale já musel asi 3x opravovat boční brašny než jsem přišel na správný způsob uchycení – ten je dotáhnout nosiče „na krev“ a brašny zespodu protáhnout popruh a stáhnout k nosiči. Originál háček je sice fajn, ale ne do terénu. Proto jsem z té cesty moc neměl, bo sem furt koukal na brašny, psa, stan a cestu tak metr před sebou abych nehodil držku.

Po příjezdu na bivak jsme se relativně nadchnuli že tam jsou lavice se stolem a začali pomalu vybalovat. Pak přiběhla Kristýna že bivak je o 300m dál a že jsme na parkovišti. Tak jsme ještě přejeli a čekal nás krásnej pohled na tábořiště. Voda, záchod, lavice, přístřešek, no prostě luxus. Pak jsme dali večeři, pokecali a šli spát.

Den druhý

Přejezd ze Sietiņiezis kolem Cēsis na bivak do Kvēpene

Spalo se nám krásně.

Po snídani a sbalení věcí jsme opět vyrazili na cestu. Tentokrát +/- nějakých 30-35km.

Cesta byla celkem fajn, ale už se nám místy začínal projevovat místní nešvar na cestách. Fešfeš. Prostě takovej ten krásnej píseček jak mouka v kterým nejde jet, nejde se tam odrážet a to ani z kopce. Což samozřejmě mělo za následek že jedna členka z výpravy to vzala přes řídítka. Protože nám to sice nejelo ale psům to zjevně vůbec nevadilo. Jako další co jsme zjistili je, že Lotyšsko není zas až taková placka jak jsme si mysleli, nebo teda rozhodně ne národní park Gauja. Takže schody. Jako byli krásný, takový jako hezky zpracovaný, ale pro 60kg koloběžku neprůjezdný. Takže jsme tlačili, různě si pomáhali abychom ty stroje dostali nahoru. Pak jsme zjistili že to zjevně bude náš denní chleba. Naneštěstí schody vystřídala „dálnice“. Silnice 1 třídy v parku. Písečná s fešfešem. Na jednu stranu je to krásný a do parku se to hodí rozhodně líp než náš na 1000°C rozpálenej asfalt, ale na druhou, na těch koloběžkách se v tom skoro nedalo jet. Naštěstí byl místy od aut uježděný tak se to dalo.

Po celkem dlouhým přejezdu jsme sjeli už jako směrem na bivak. To bylo asi 5km v brutálním fešfeši, kde se stal ten akrobatický kousek přes řídítka a člověk z toho byl unavenější než z těch schodů. Ale jak jsme dojeli na bivak tak to z nás spadlo. Tábořiště opět krásný. Přístřešky na spaní, kadiboudy, lavice se stoly. Asi půl hodiny nám sprchlo a pak už bylo zase ok. Cesta jako celkově byla příjemná, ty pohledy na přírodu a příroda jako taková prostě nádhera. To ani nejde popsat.

V táboru už nás ale dostihl nedostatek vody. Sice jedeme kolem řeky, ale kdo ví jestli se to dá pít. Takže přišli na řadu i filtrační zařízení. Ty jsme měli sebou hned tři. 1x Sawyer láhev (0,1 mikronovej), 1x Sawyer filtr (0,1 mikron) a MSR filtr s pumpou (1 mikron). Samozřejmě jsme to nejdřív řešili na převaření po té filtraci, ale já to třeba rovnou zkusil a namíchal si do camelbagu 1:1 pitná:filtrovaná. Pro dobrej pocit sem tam mrsknul ještě isotonickej šumák . Né, že by to pomohlo, ale co už. To se uvidí třeba zítra.

Večeře byla zas takovej jako gastronomickej zážitek. To by člověk nevěřil co se dá vařit na výpravě. Třeba instant rejže s osmaženým poličanem.

Den třetí

Z Kvēpene přes Gaujas do Bērzi.

Ráno jsme vyrazili na trasu celkem brzo. Vyjeli jsme do lesa po krásných cestičkách. Ta příroda tady je snad čím dál hezčí. Ale tyto cestičky měli za následek to, že tam bylo hodně stromů přes cestu, takže jsme museli přenášet, nebo objíždět křovím atp.. Ale nás přece nic nezastaví. Nedokázali to schody, ani fešfeš tak přece ani stromy.

Cesta byla dobrá a relativně ubíhala, zase krásné cestičky, sjezdy, občas cestou nikdo asi dlouho nešel, tak jsme si ji obnovili. Pak jsme zastavili na takové mýtince kde jsme dali oběd. Chvilka odpočinku z které ná vyrušil psí hrdina. Respektive dva. Nejdřív přiběhnuli oba ale vzdali to. Potom ten druhej asi sebral odvahu nebo co a přiběhl až k nám. Měl štěstí že si vybral fenu kterou očuchal a naštěstí se ho podařilo odchytit a předat majitelce. V Lotyšsku nemaj vodítka. Místo toho se používá flanelová košile provlečená přes obojek. S majitelkou psů (kteří tam hlídali pozemky) se domluvilo že si je na chvíli zavře a my projedeme dál. Asi dobrý, projeli jsme a byl klid.

Pak následoval celkem dlouhej přejezd po silnici (pískové) až na přívoz přes řeku. To byla taky sranda. Prostě vor, přes něj ocelové lano a jeden místní silák co to prostě v rukách přesouval ze strany na stranu. Auta, lidi, prostě všechno. Stálo nás to €1 na hlavu. Na druhé straně jsme dali koupačku psům, rychlý občerstvení a plánovači trasy se dali do práce aby našli alternativu k dalšímu kusu silnice. To se jim povedlo a vyrazili jsme.

Klid nebyl moc dlouho. Přes Gaujas nás naháněl nějakej malej parchant. Vzhledem k tomu, že jsme to nikdo moc nechtěli řešit s Lotyšskými úřady proč z jejich psa nic moc nezůstalo, tak jsme před ním ujížděli. Chvilkama to vypadalo že nás nahání grizzly, ale na konci vesnice nám došla trpělivost. Tak jsme zastavili, vzali klacky do ruk a hlavně všichni naši psi se za ním otočili s takovým „přívětivým“ výrazem že hrdina sklopil krovky a zdrhnul.

Tak jsme se rozjeli a sjeli na náhradní trasu. Ta byla prostě boží. Dlouho jsem si tak krásně nezajezdil na kolobrndě. Podél řeky, krásná cestička, rychlá. Náčelník si dokonce hrál na motorku. Já teda měl taky co dělat abych udržel emoce na uzdě. Prostě luxus.

Pak už jsme dojeli na další bivak kde nás čekalo zase krásné zázemí. Tentokrát ale obsazené. Oba přístřešky obsazené, tak už jsem byl donucen i já s Viktorem vybalit přístřešky. Moji rakvičku (stan) a Viktor plachtu kterou natáhnul od stolu.

Následovalo další gastroporno, a filtrování vody. Tento den už jsme byli všichni na filtrované vodě. Našli jsme sice po ceste jeden pramen s vodou, tak jsme doplnili co šlo, ale i tak už jsme v sobě všichni měli filtrovanou. Naštěstí se zatím nikdo nepodělal.

Moc jsme dneska neponocovali, neb všichni jsme toho měli plný kejdy. Bylo to dost náročný pro nás i pro psy. Takže jsme všichni relativně brzo usnuli.

Den čtvrtý

Z Bērzi přes Siguldu do tábořiště u Zābaki Kokaudzētava.

Dnes jsme měli namířeno do Siguldy že se mrknem na nějaký památky a že se někde normálně najíme, takže lehká snídaně a vyrazit. Cesta z Bērzi byla pecková. Nádherný panoramata. Když si tak jedete kolem řeky a na protější straně se tyčí hrad (Turajda) jak z pohádky. No prostě nádhera. Do Siguldy jsme teda asi kilometr tlačili do kopce, ale stálo to za to. Vyloupli jsme se mezi Hradem Sigulda a Evangelistickým kostelem, tak jsme hodili kotvu v parku mezi, kde jsme se domluvili co a jak. Uznali jsme že restaurace má momentálně větší prioritu jak památky. Tak jsme tak korzovali po Siguldě až jsme narazili na krásnou zahrádku u restaurace.

Bistro Zaļumnieku piestātne: Radši ani nebudu popisovat co se tam dělo. Ale ve zkratce to bylo skoro jako by jste pustili neandrtálce na svatební raut :D. Nejdřív bylo pivo. To první v nás doslova zasyčelo. To druhý už si člověk opravdu i vychutnal. Pak přišlo na řadu jídlo. Naštěstí to bylo formou ukaž a já ti naberu. Myslím že jsme se dostali i na maximální nosnost jídelních táců, jaký zvěrstva jsme si nosili. Jídla, poháry, pití, zákusky. Za cca €13 neskutečná žranice. Nakonec jsme tam zkejsli docela dlouho, protože jsme tam jen tak spokojeně seděli a užívali si. Kdyby teda Viktor nenechal hovno v sáčku uprostřed zahrádky, tak by to bylo lepší.

Vedle byla sámoška, takže jsme vyrazili i něco nakoupit do zásob (voda, alko) a nějaké ty suvenýry.

Pak už jsme teda zvedli kotvy a vyrazili na další bivak.

I tady, kde to ani na mapě nebylo tábořiště, jsme narazili na zázemí. Kadibouda, stoly a ohniště s připraveným dřevem. Prostě tady ví, jak se starat o turisty. Večer jsme se trochu najedli a popili. Teda trochu. Pak jsme popili trochu víc. Pak jsme vypili i suvenýry. Ještě že se ty magnetky nedaj vypít, jinak bych přišel i o ně. Každopádně hněv z Rigy (Riga Black Balsam) sem zvládnul jakš takš polknout jen já, odlehčená verze tohoto s příchutí rybízu už byla v pohodě. Pšeničná vodka taky zmizela rychle. A závěr celého večera byl, že vlastně první doložený hipster je Rumcajs.

Den pátý

Výjezd z parku a cesta k moři.

Ráno jsme se vzbudili na pohodu. Nikam jsme nespěchali, nějaké ty kilometry k dobru jsme měli. Ale Terka celou noc strávila na záchodě. Lítalo to z ní horem spodem, takže se žádný výkony nekonaly. Ale těch cca 5 km jsme ujeli.

Přijeli jsme na první místo možného odjezdu řidičů k autu a tam jsme hodili kotvu. Vzhledem k tomu že přišla i bouřka, tak jsme zakotvili pod mostem jak největší bezďáci. Naštěstí to vypadá že to tu neznaj. ? Takže oběd pod mostem, šlofíka, a pak přijela auta. Nakládka a přesun do Saulkrasti.

Naštěstí se povedlo ukecat místní, aby jsme tam mohli nechat auta a vyrazili jsme v podstatě po pláži někam na bivak. Pak už následoval jeden kýč za druhým.

Moře bylo relativně studený, ale po 5 dnech už je člověk aklimatizovanej, takže jsme tam všichni vletěli jak urvaní. Prostě luxusní zakončení koloběžkový výpravy. Večer jak zapadlo slunce tak se docela ochladilo a na písku už se moc na boso být nedalo. Ale i tak to bylo suprový. Moře čistý, sem tam nějaká ta řasa a v podstatě prvních 100 metrů se dalo projít s vodou po pás. Isabel měla svojí mořskou premiéru a chvilku na to koukala ale taky se jí to zalíbilo. Naštěstí tu moře není tak slané, takže pro psiska taky good.

Pak už jen závěrečný spánek ve spacáku na pláži s Isabel. Prostě pecka… až na ten pískovej peeling v hubě.

Den šestý

Z pláže do aut a přes Siguldu domů.

Z pláže jsme vyrazili už na pohodu. K autům jsme to měli asi kilometr. Takže jsme udělali ještě pár fotek po cestě a naskládali se do aut.

Vyrazili jsme do Siguldy, že se podíváme na hrad Turajdu a dáme oběd než vyrazíme na cestu směr Česko.

Turajda: jenom co sme vylezli z aut začalo pršet. Tak trochu pršet. Někteří si vzali pláštěnky. Někteří jsme si vzali jen softshellku že na tohle bohatě stačí. Hmm, no, po 20 minutách to na nás padalo snad po kýblech takže jak jsme měli celý týden krásný počasí, tak tentokrát jsme byli durch. Ale i tak jsme si Turajdu prošli. Je to krásný hrad, postavený z „krásných cihel“.

Oběd jsme dali opět v prověřeném bistru, dokoupili jsme suvenýry co se vypili a vyrazili na cestu.

Asi aby nám to nebylo líto, že se vracíme domů z tak krásné dovolené, se změnila cesta v peklo. Začalo to tím deštěm, takže nás už nelákalo tam zůstávat. Ale kromě Terky která se ještě pořád dostávala z moribundusu se k tomu asi po hodině cesty přidal Tomáš a za další hoďku Ondra. Takže nakonec wulfiho pomsta (neznámá nemoc z Lotyšska) skolila 2 řidiče z 6. Na třech autech se 4 řidičema a 1200km před sebou to vypadalo dost zábavně. Navíc každou skoro hoďku zastavování na nějaké benzínce. No bylo to peklo. Ondra naštěstí přišel asi na hoďku k životu aby mě vystřídal tak jsem se prospal, abych mohl pokračovat dál. Další tři řidiči toho měly taky docela plný kecky. Nejhorší na tom bylo že wulfivan na tom byl i konstrukčně docela bídně. Respektive jeho spojka, která prokluzovala už od startu na výpravu, ale to to nebylo tak zřetelné. Každopádně se to s kilometrama zhoršovalo, takže se různě upravovaly jízdní režimy jako max rychlost cca 80kmh, aby jsme to dotlačili s wulfivanem za hranice. Do Česka jsme se naštěstí dostali, ale pár kilometrů za Ostravou se spojka rozpadla a wulfi zůstal stát. Takže asistence, přeházet nějaké věci do zbylých aut, rozloučit se s Terkou a Tomem a vyrazit do cíle.

V Olomouci jsme byli už relativně rychle. Tam jsem vystoupil a posádky pokračovali směr Skovice a Praha.

Závěr.

Výprava do Lotyšska byla suprová. Počasí až na poslední den nám přálo a bylo opravdu krásně. Příroda a celkově přístup k ní v Lotyšsku by měl jít příkladem i u nás. Ne jen v parku, jako třeba tábořiště o které se starají, nebo cesty nemusí být hned vyasfaltované apod, ale i mimo něj. Nevím jestli je to tím, že tam třeba nemají tak silné zemědělství, nebo si to prostě hlídají, ale je tam spousta luk a pastvin. Třeba hned za koncem lesa nezačínají pole, ale je tam vždy nějaká louka. Celkově příroda tam má takový surový ráz, ale přesto je udržovaná a krásná. Je vidět že si tam toho váží.

Celkově musím říct že se expedice povedla. Organizačně, trasou, prostředím, výbavou a i počasím. Hlavně musím pochválit Isabel a celkově všechny psy. Protože na to jak to měli občas hodně náročný, jako třeba tahat páníčky s koloběžkama do kopců apod, tak to zvládli na výbornou. Celou trasu nebyl jediný problém a psiska to zvládala parádně. Prostě výchova sportovního klubu.

Moc děkujeme Sportovnímu Klubu Československého vlčáka a spol. za boží dovolenou, SportArsenalu za podporu s vybavením (bez toho by to vážně nešlo). A Kristýně za fotky (v galerii – ty nejhezčí fotky jsou samozřejmě od ní).

Ještě musím samozřejmě poděkovat svojí ženě, že mě pustila – no měl sem dobrou pojistku

A nakonec zde kompletní foto a video report: https://web.fonbubak.cz/photo/share/1Xx0Angp

Nebo zde jen foto s Isabel a mnou: https://web.fonbubak.cz/photo/share/ixQQvFVj

Video report zde:

Takže jsme asi ve 23:00 vyrazili na cestu. Jako jízda s 60kg koloběžkou je jinej level. Člověk to zvedá jak motorku, brzdí to trochu dýl ale zase jak to člověk rozjede tak to jede dlouho. No, po 100m jsem přerazil anténu na vodítko takže jsem musel zbytek cesty improvizovat a jet tak nějak. Ale celkem to šlo. Cesta ubíhala taky celkem dobře až na to tlačení do kopců a podařilo se nám překazit romantiku někomu uprostřed pole v autě.

Po příjezdu na bivak na Bradle sme si dali občerstvení a začali chystat bivak. Jako, nebyl úplně nejlepší nápad si vzít stan kterej jsem ještě nestavěl a navíc v noci. Ale nakonec se podařilo a s Isabel jsme zalehli.

Ráno jsme vyrazili na zbytek (větší část) trasy. Jelo se fajn a cesta ubíhala celkem rychle. Vytlačit pár kopců, pokochat se krajinou, zdechnout hlady, protože náčelník nezvládl zařídit hospodu na trase, ugrilovat se na sluníčku a sjet kopec kopřivama a kdejakým dalším harampádím.

Ale jo bylo to boží. ?

Příště zas a už se těšíme na expedici.