Pes v tahu 2019 – přes čáru.

Náš druhý trek tuto sezónu, když teda nepočítám Šeráka, kterej byl spíš testovací.

Je to bída, co vám budu povídat. Moc jsme těm dogtrekům letos nedali a ani celkově chození, respektive procházek taky moc nebylo. Spíš jsme tak různě trénovali běhání a koloběžku, kvůli expedici a hlavně časové náročnosti, protože přibyl čerstvě i jeden humanoid do smečky. Takže toho času moc nezbylo.

Poslední měsíc byl navíc náročný jak pracovně, tak osobně, takže já totálně bez energie jsem přemýšlel jestli vůbec na Psa v tahu jít či nejít. Naštěstí se mi podařilo týden dopředu uvolnit jeden den na přípravu a tak jsem si ještě půjčil pana Kvída, že ho vyzkoušíme a vyrazili jsme na 35km prochajdu ze Šternberka do Olomouce přes Lipinu a Pohořany.

Dopadlo to dobře. Takže jsem se rozhodl že na Psa půjde Kvíďák s náma a že půjdeme na pohodu. Třeba i na dva bivaky, s tím že já buď někde padnu a usnu nebo Kvíďák.

Pes v tahu!

Vyrazili jsme všichni tři s tím že si to užijem a na pohodu. Což se nám celkem i dařilo. Trek byl tradičně nádhernej. Okolí Dalešické přehrady je nádherný a obzvlášť potom ty neregulovaný řeky/potoky. Prostě krása.

Živá kontrola taky nezklamala, palačinky, dýňová polívka, chleba se sádlem, kofola a rum. Co víc si přát. To už snad líp ani udělat nejde.

Asi od 35 km se mi v botě udělalo nevolno. Od 40 už I v druhé. Jako cože? Poprvé v životě sem měl puchýře. A to sem nebyl ještě ani v půlce. Navíc mě celkem děsilo, že krom běhen nás nikdo z tradičních trekařů nedošel. Takže jsme se ocitli někde mezi. Před náma tak hodina, dvě díra a za náma taky. Naštěstí jsme na sebe zbyli s Aničkou Rožňovou s kterou jsme to nakonec táhli podstatnou část treku díky podobnému tempu. Bylo to super. Obzvlášť v noci mezi svítícíma očičkama v lese je to takový trochu lepčí být s někým. Kromě asi 6 brutálních náletů sršňů.

Celkové nám to šlapalo dobře. Je pravda že jsem chvílema Kvída podezříval z toho že mi to dělá naschvál a hypnotizoval jsem ho ať už padne únavou abych mohl bivakovat a von furt nic. On si hlavně pořád hlídal aby neměl napnuté vodítko, takže celej trek odmakala Isabel, ale já si toho všimnul až nějak pozdě. V tom autopilotovi to člověku moc nemysli, tak jsem to tak i nechal. Za to Isabel, ta už od rána vypadala že se rozhodla nás zabít a provláčet celým trekem. Furt skákala jak vopice, táhla klacky, lovila myši a o nějaké únavě nemohla být řeč. A ukázalo se že ta strategie byla dobrá. Všichni tři jsme došli do cíle v krásným čase, relativně v pohodě a bez bivaku.

V cíli jsem na tom byl nejhůř já skrz ty puchýře. Byly fakt nechutný. Kvíďák měl svoji trekovou premiéru a dal to krásně, posledních 5km měl sice botičky protože ještě neměl dostatečně ochozené polštářky ale jinak byl v pohodě. A Isabel? Ta mě nepřestává udivovat. Odmakala celej trek s grácií a na pohodu.

Moc děkujeme pořadatelům za krásnej trek i zážitky a Aničce za společnost na trase.

Bylo to skvělý.