Aneb dovolená u Baltu pod taktovkou SKČSV&spol.

Plán

Plánovaná trasa od Valmiery po Balt na koloběžkách s kompletní výbavou.

V pátečních ranních hodinách vyrážíme z Česka. Příjezd na startovní bod, společné balení bagáže a v 15:00 odjezd na první etapu. Auta zůstávají na startu, kam se po přejezdu celé trasy řidiči vrátí pomocí LHD (Lotyšská hromadná doprava) a zbytek výpravy zůstává v cíli a čeká na vyzvednutí.

Příprava

Běhna: příprava koloběžky jako takové probíhala celý rok (úpravy řídítek, gripů, brzdových pák), ale za poslední cca měsíc se dočkala největších úprav. Nasazení nosičů a brašen od našeho sponzora SportArsenal (nosič na vidlici, 2x brašna na vidlici, brašna na řídítka a nosič na zadní kolo s menší úpravou by viktorovo.cz) přezout zadní kolo na něco trochu víc terénního (Schwalbe smart sam 20×2,35), nasadit rohy na řídítka, upevnit termotašku na 1,5l láhev místo držáku na láhve a udělat picí hadičku z ní. Více o technice se dozvíte zde.

Já: příprava jako taková moc nebyla, mezi závody kde se člověk připravuje na pochod, nebo na běh do toho koloběžka moc nezapadá, takže alespoň 2x týdně do práce na kolobce a třeba to nějak půjde.

Balení: jedna brašna padla na jídlo (5×3 jídla, vařič s bombou, ešus, miska, hrnek, lžičkovidla, kafe, čaj, koření) a samofukmatku. Druhá brašna oblečení, deka a žrádlo pro psa. Brašna na řídítkách pojmula techniku (powerbanky, kameru, dráty, nářadí) a rychlopotřeby (záchoďák, čelovku, lepení) apod. Na zadní nosič šlo 3l vody, spacák a celta. Na řídítka potom ještě stan. Gumicuky jsou můj největší přítel. ? Nakonec se to neobešlo bez batohu se softshellkou, mikinou, pláštěnkou, lékárničkou, botičkama pro psa, doklady a peníze, sráčky atp. Nakonec ještě 1,5l do držáku na lahve.

Den první.

Cesta do Valmiery a přejezd na první bivak u Sietiņiezis.

Vzhledem k tomu že jsem byl jediný Moravák ve výpravě, tak jsme se nakonec rozhodli vyrazit z různých bodů v ČR a udělat sraz v Lodži v 17:00. Výprava složená ze 3 posádek vyrazila z různých míst (Praha, Skovice, Olomouc) na určené místo a v rámci sladění příjezdu na místo jsme využili služeb trackerů a průběžně jsme se šmírovali, jestli máme přidat nebo ubrat.

Polsko. člověk by nevěřil jak je Polsko velký. Otravně velký. Ale ty dálnice, to byla Amerika. Teda za předpokladu, že se nerozhodnou opravovat asi 60km dálnice najednou. Naštěstí se to jakš takš dalo. Ale vysloveně se tu ukázalo, že v Polsku maj víc. Normální dálnice sou víc lepčí a rozbité dálnice, jsou víc rozbité 🙂

Do Lodži jsme dorazili nakonec jako první se zhruba 3/4 hodinovým náskokem. Tak jsme dali oběd v mekáču a čekali na ostatní. Pak dorazila posádka ze Skovic a nakonec Pražáci. Vyvenčili jsme psiska, domluvili se co a jak dál, protože Wulfivanu (Pražáci) se nějak nechtělo jet do kopců a rozjeli se dál Polskem do Litvy.

Litva: Litva je hrozná placka. Nikde žádnej kopec. Všude povolená rychlost 70kmh nebo 90kmh. A podivný značky. Třeba odpočívadlo má ožralej smrček naklánějící se nad lavičkou. 😀 A jak je to placka tak tam byl hrozně dlouhej východ slunce, takže na krizovku nad ránem při řízení ideal. Člověk už má radost že to přečkal a bude pohoda a ještě jede další dvě hodiny v šeru.

Lotyšsko: Lotyšsko už bylo celkem fajn. Podařilo se mi hlavně použít teleport takže jsem se probral až u Rigy. Dojeli jsme těsně před Valmieru kde jsme hodili spánek asi 2h po té dlouhé cestě sem. Našli jsme celkem pěkné místo za autoopravnou. Potom jsme se trochu najedli a vyrazili dál. Když jsme dojeli na plánovaný start a parkoviště kde jsme měli odložit auta ve Valmieře, tak jsme zjistili, že tady to vážně nepůjde, benzínka vypadala podezřele a toho místa tam taky nebylo. Takže jsme hledali náhradní odkladiště na auta. Nakonec jsme to hodili zpátky k autoopravně, kde za úplatek pivama nám to tam týden nechají. Potom společné chystání a balení a odjezd cca 16:30 na 15km trasu na bivak.

 

Start výpravy:

 

Po tom co jsme úspěšně naládovali všechno na stroje, jsme se seřadili ke startu a vyrazili jsme.

Cesta byla relativně normální. Vzhledem k tomu, že jsme nakonec vyrazili z jiného místa, tak chvilku trvalo než jsme se dostali do parku. Po cestě se nasbíralo pár hub – ty jdou mimochodem sbírat rovnou z koloběžky :D, ale já musel asi 3x opravovat boční brašny než jsem přišel na správný způsob uchycení – ten je dotáhnout nosiče „na krev“ a brašny zespodu protáhnout popruh a stáhnout k nosiči. Originál háček je sice fajn, ale ne do terénu. Proto jsem z té cesty moc neměl, bo sem furt koukal na brašny, psa, stan a cestu tak metr před sebou abych nehodil držku.

Po příjezdu na bivak jsme se relativně nadchnuli že tam jsou lavice se stolem a začali pomalu vybalovat. Pak přiběhla Kristýna že bivak je o 300m dál a že jsme na parkovišti. Tak jsme ještě přejeli a čekal nás krásnej pohled na tábořiště. Voda, záchod, lavice, přístřešek, no prostě luxus. Pak jsme dali večeři, pokecali a šli spát.

Den druhý

Přejezd ze Sietiņiezis kolem Cēsis na bivak do Kvēpene

Spalo se nám krásně.

Po snídani a sbalení věcí jsme opět vyrazili na cestu. Tentokrát +/- nějakých 30-35km.

Cesta byla celkem fajn, ale už se nám místy začínal projevovat místní nešvar na cestách. Fešfeš. Prostě takovej ten krásnej píseček jak mouka v kterým nejde jet, nejde se tam odrážet a to ani z kopce. Což samozřejmě mělo za následek že jedna členka z výpravy to vzala přes řídítka. Protože nám to sice nejelo ale psům to zjevně vůbec nevadilo. Jako další co jsme zjistili je, že Lotyšsko není zas až taková placka jak jsme si mysleli, nebo teda rozhodně ne národní park Gauja. Takže schody. Jako byli krásný, takový jako hezky zpracovaný, ale pro 60kg koloběžku neprůjezdný. Takže jsme tlačili, různě si pomáhali abychom ty stroje dostali nahoru. Pak jsme zjistili že to zjevně bude náš denní chleba. Naneštěstí schody vystřídala „dálnice“. Silnice 1 třídy v parku. Písečná s fešfešem. Na jednu stranu je to krásný a do parku se to hodí rozhodně líp než náš na 1000°C rozpálenej asfalt, ale na druhou, na těch koloběžkách se v tom skoro nedalo jet. Naštěstí byl místy od aut uježděný tak se to dalo.

Po celkem dlouhým přejezdu jsme sjeli už jako směrem na bivak. To bylo asi 5km v brutálním fešfeši, kde se stal ten akrobatický kousek přes řídítka a člověk z toho byl unavenější než z těch schodů. Ale jak jsme dojeli na bivak tak to z nás spadlo. Tábořiště opět krásný. Přístřešky na spaní, kadiboudy, lavice se stoly. Asi půl hodiny nám sprchlo a pak už bylo zase ok. Cesta jako celkově byla příjemná, ty pohledy na přírodu a příroda jako taková prostě nádhera. To ani nejde popsat.

V táboru už nás ale dostihl nedostatek vody. Sice jedeme kolem řeky, ale kdo ví jestli se to dá pít. Takže přišli na řadu i filtrační zařízení. Ty jsme měli sebou hned tři. 1x Sawyer láhev (0,1 mikronovej), 1x Sawyer filtr (0,1 mikron) a MSR filtr s pumpou (1 mikron). Samozřejmě jsme to nejdřív řešili na převaření po té filtraci, ale já to třeba rovnou zkusil a namíchal si do camelbagu 1:1 pitná:filtrovaná. Pro dobrej pocit sem tam mrsknul ještě isotonickej šumák 🙂 . Né, že by to pomohlo, ale co už. To se uvidí třeba zítra.

Večeře byla zas takovej jako gastronomickej zážitek. To by člověk nevěřil co se dá vařit na výpravě. Třeba instant rejže s osmaženým poličanem.

Den třetí

Z Kvēpene přes Gaujas do Bērzi.

Ráno jsme vyrazili na trasu celkem brzo. Vyjeli jsme do lesa po krásných cestičkách. Ta příroda tady je snad čím dál hezčí. Ale tyto cestičky měli za následek to, že tam bylo hodně stromů přes cestu, takže jsme museli přenášet, nebo objíždět křovím atp.. Ale nás přece nic nezastaví. Nedokázali to schody, ani fešfeš tak přece ani stromy.

Cesta byla dobrá a relativně ubíhala, zase krásné cestičky, sjezdy, občas cestou nikdo asi dlouho nešel, tak jsme si ji obnovili. Pak jsme zastavili na takové mýtince kde jsme dali oběd. Chvilka odpočinku z které ná vyrušil psí hrdina. Respektive dva. Nejdřív přiběhnuli oba ale vzdali to. Potom ten druhej asi sebral odvahu nebo co a přiběhl až k nám. Měl štěstí že si vybral fenu kterou očuchal a naštěstí se ho podařilo odchytit a předat majitelce. V Lotyšsku nemaj vodítka. Místo toho se používá flanelová košile provlečená přes obojek. 😀 S majitelkou psů (kteří tam hlídali pozemky) se domluvilo že si je na chvíli zavře a my projedeme dál. Asi dobrý, projeli jsme a byl klid.

Pak následoval celkem dlouhej přejezd po silnici (pískové) až na přívoz přes řeku. To byla taky sranda. Prostě vor, přes něj ocelové lano a jeden místní silák co to prostě v rukách přesouval ze strany na stranu. Auta, lidi, prostě všechno. Stálo nás to €1 na hlavu. Na druhé straně jsme dali koupačku psům, rychlý občerstvení a plánovači trasy se dali do práce aby našli alternativu k dalšímu kusu silnice. To se jim povedlo a vyrazili jsme.

Klid nebyl moc dlouho. Přes Gaujas nás naháněl nějakej malej parchant. Vzhledem k tomu, že jsme to nikdo moc nechtěli řešit s Lotyšskými úřady proč z jejich psa nic moc nezůstalo, tak jsme před ním ujížděli. Chvilkama to vypadalo že nás nahání grizzly, ale na konci vesnice nám došla trpělivost. Tak jsme zastavili, vzali klacky do ruk a hlavně všichni naši psi se za ním otočili s takovým „přívětivým“ výrazem že hrdina sklopil krovky a zdrhnul.

Tak jsme se rozjeli a sjeli na náhradní trasu. Ta byla prostě boží. Dlouho jsem si tak krásně nezajezdil na kolobrndě. Podél řeky, krásná cestička, rychlá. Náčelník si dokonce hrál na motorku. 😀 Já teda měl taky co dělat abych udržel emoce na uzdě. 😀 Prostě luxus.

Pak už jsme dojeli na další bivak kde nás čekalo zase krásné zázemí. Tentokrát ale obsazené. Oba přístřešky obsazené, tak už jsem byl donucen i já s Viktorem vybalit přístřešky. Moji rakvičku (stan) a Viktor plachtu kterou natáhnul od stolu.

Následovalo další gastroporno, a filtrování vody. Tento den už jsme byli všichni na filtrované vodě. Našli jsme sice po ceste jeden pramen s vodou, tak jsme doplnili co šlo, ale i tak už jsme v sobě všichni měli filtrovanou. Naštěstí se zatím nikdo nepodělal.

 

Moc jsme dneska neponocovali, neb všichni jsme toho měli plný kejdy. Bylo to dost náročný pro nás i pro psy. Takže jsme všichni relativně brzo usnuli.

Den čtvrtý

Z Bērzi přes Siguldu do tábořiště u Zābaki Kokaudzētava.

Dnes jsme měli namířeno do Siguldy že se mrknem na nějaký památky a že se někde normálně najíme, takže lehká snídaně a vyrazit. Cesta z Bērzi byla pecková. Nádherný panoramata. Když si tak jedete kolem řeky a na protější straně se tyčí hrad (Turajda) jak z pohádky. No prostě nádhera. Do Siguldy jsme teda asi kilometr tlačili do kopce, ale stálo to za to. Vyloupli jsme se mezi Hradem Sigulda a Evangelistickým kostelem, tak jsme hodili kotvu v parku mezi, kde jsme se domluvili co a jak. Uznali jsme že restaurace má momentálně větší prioritu jak památky. Tak jsme tak korzovali po Siguldě až jsme narazili na krásnou zahrádku u restaurace.

Bistro Zaļumnieku piestātne: Radši ani nebudu popisovat co se tam dělo. Ale ve zkratce to bylo skoro jako by jste pustili neandrtálce na svatební raut :D. Nejdřív bylo pivo. To první v nás doslova zasyčelo. To druhý už si člověk opravdu i vychutnal. Pak přišlo na řadu jídlo. Naštěstí to bylo formou ukaž a já ti naberu. Myslím že jsme se dostali i na maximální nosnost jídelních táců, jaký zvěrstva jsme si nosili. Jídla, poháry, pití, zákusky. Za cca €13 neskutečná žranice. Nakonec jsme tam zkejsli docela dlouho, protože jsme tam jen tak spokojeně seděli a užívali si. Kdyby teda Viktor nenechal hovno v sáčku uprostřed zahrádky, tak by to bylo lepší.

Vedle byla sámoška, takže jsme vyrazili i něco nakoupit do zásob (voda, alko) a nějaké ty suvenýry.

Pak už jsme teda zvedli kotvy a vyrazili na další bivak.

I tady, kde to ani na mapě nebylo tábořiště, jsme narazili na zázemí. Kadibouda, stoly a ohniště s připraveným dřevem. Prostě tady ví, jak se starat o turisty. Večer jsme se trochu najedli a popili. Teda trochu. Pak jsme popili trochu víc. Pak jsme vypili i suvenýry. Ještě že se ty magnetky nedaj vypít, jinak bych přišel i o ně. Každopádně hněv z Rigy (Riga Black Balsam) sem zvládnul jakš takš polknout jen já, odlehčená verze tohoto s příchutí rybízu už byla v pohodě. Pšeničná vodka taky zmizela rychle. A závěr celého večera byl, že vlastně první doložený hipster je Rumcajs.

Den pátý

Výjezd z parku a cesta k moři.

Ráno jsme se vzbudili na pohodu. Nikam jsme nespěchali, nějaké ty kilometry k dobru jsme měli. Ale Terka celou noc strávila na záchodě. Lítalo to z ní horem spodem, takže se žádný výkony nekonaly. Ale těch cca 5 km jsme ujeli.

Přijeli jsme na první místo možného odjezdu řidičů k autu a tam jsme hodili kotvu. Vzhledem k tomu že přišla i bouřka, tak jsme zakotvili pod mostem jak největší bezďáci. Naštěstí to vypadá že to tu neznaj. ? Takže oběd pod mostem, šlofíka, a pak přijela auta. Nakládka a přesun do Saulkrasti.

Naštěstí se povedlo ukecat místní, aby jsme tam mohli nechat auta a vyrazili jsme v podstatě po pláži někam na bivak. Pak už následoval jeden kýč za druhým.

Moře bylo relativně studený, ale po 5 dnech už je člověk aklimatizovanej, takže jsme tam všichni vletěli jak urvaní. Prostě luxusní zakončení koloběžkový výpravy. Večer jak zapadlo slunce tak se docela ochladilo a na písku už se moc na boso být nedalo. Ale i tak to bylo suprový. Moře čistý, sem tam nějaká ta řasa a v podstatě prvních 100 metrů se dalo projít s vodou po pás. Isabel měla svojí mořskou premiéru a chvilku na to koukala ale taky se jí to zalíbilo. Naštěstí tu moře není tak slané, takže pro psiska taky good.

Pak už jen závěrečný spánek ve spacáku na pláži s Isabel. Prostě pecka… až na ten pískovej peeling v hubě.

Den šestý

Z pláže do aut a přes Siguldu domů.

Z pláže jsme vyrazili už na pohodu. K autům jsme to měli asi kilometr. Takže jsme udělali ještě pár fotek po cestě a naskládali se do aut.

Vyrazili jsme do Siguldy, že se podíváme na hrad Turajdu a dáme oběd než vyrazíme na cestu směr Česko.

Turajda: jenom co sme vylezli z aut začalo pršet. Tak trochu pršet. Někteří si vzali pláštěnky. Někteří jsme si vzali jen softshellku že na tohle bohatě stačí. Hmm, no, po 20 minutách to na nás padalo snad po kýblech takže jak jsme měli celý týden krásný počasí, tak tentokrát jsme byli durch. Ale i tak jsme si Turajdu prošli. Je to krásný hrad, postavený z „krásných cihel“.

Oběd jsme dali opět v prověřeném bistru, dokoupili jsme suvenýry co se vypili a vyrazili na cestu.

Asi aby nám to nebylo líto, že se vracíme domů z tak krásné dovolené, se změnila cesta v peklo. Začalo to tím deštěm, takže nás už nelákalo tam zůstávat. Ale kromě Terky která se ještě pořád dostávala z moribundusu se k tomu asi po hodině cesty přidal Tomáš a za další hoďku Ondra. Takže nakonec wulfiho pomsta (neznámá nemoc z Lotyšska) skolila 2 řidiče z 6. Na třech autech se 4 řidičema a 1200km před sebou to vypadalo dost zábavně. Navíc každou skoro hoďku zastavování na nějaké benzínce. No bylo to peklo. Ondra naštěstí přišel asi na hoďku k životu aby mě vystřídal tak jsem se prospal, abych mohl pokračovat dál. Další tři řidiči toho měly taky docela plný kecky. Nejhorší na tom bylo že wulfivan na tom byl i konstrukčně docela bídně. Respektive jeho spojka, která prokluzovala už od startu na výpravu, ale to to nebylo tak zřetelné. Každopádně se to s kilometrama zhoršovalo, takže se různě upravovaly jízdní režimy jako max rychlost cca 80kmh, aby jsme to dotlačili s wulfivanem za hranice. Do Česka jsme se naštěstí dostali, ale pár kilometrů za Ostravou se spojka rozpadla a wulfi zůstal stát. Takže asistence, přeházet nějaké věci do zbylých aut, rozloučit se s Terkou a Tomem a vyrazit do cíle.

V Olomouci jsme byli už relativně rychle. Tam jsem vystoupil a posádky pokračovali směr Skovice a Praha.

 

Závěr.

Výprava do Lotyšska byla suprová. Počasí až na poslední den nám přálo a bylo opravdu krásně. Příroda a celkově přístup k ní v Lotyšsku by měl jít příkladem i u nás. Ne jen v parku, jako třeba tábořiště o které se starají, nebo cesty nemusí být hned vyasfaltované apod, ale i mimo něj. Nevím jestli je to tím, že tam třeba nemají tak silné zemědělství, nebo si to prostě hlídají, ale je tam spousta luk a pastvin. Třeba hned za koncem lesa nezačínají pole, ale je tam vždy nějaká louka. Celkově příroda tam má takový surový ráz, ale přesto je udržovaná a krásná. Je vidět že si tam toho váží.

Celkově musím říct že se expedice povedla. Organizačně, trasou, prostředím, výbavou a i počasím. Hlavně musím pochválit Isabel a celkově všechny psy. Protože na to jak to měli občas hodně náročný, jako třeba tahat páníčky s koloběžkama do kopců apod, tak to zvládli na výbornou. Celou trasu nebyl jediný problém a psiska to zvládala parádně. Prostě výchova sportovního klubu.

Moc děkujeme Sportovnímu Klubu Československého vlčáka a spol. za boží dovolenou, SportArsenalu za podporu s vybavením (bez toho by to vážně nešlo). A Kristýně za fotky (v galerii – ty nejhezčí fotky jsou samozřejmě od ní).

Ještě musím samozřejmě poděkovat svojí ženě, že mě pustila – no měl sem dobrou pojistku 😀

A nakonec zde kompletní foto a video report: https://web.fonbubak.cz/photo/share/1Xx0Angp

Nebo zde jen foto s Isabel a mnou: https://web.fonbubak.cz/photo/share/ixQQvFVj

Video report zde: